ČLÁNKY
O co jde ve sporu o půjčku?Ve výtečné eseji Únos západu položil její autor Milan Kundera čtenáři i sám sobě kromě jiných tyto otázky: Jaký soubor velkých hodnot dokáže sjednotit Evropu? Technické vymoženosti? Trh? Masové sdělovací prostředky? Pravicová nebo levicová politika? Společný ideál, který jejich vzájemný souboj přesahuje? Spisovatel přiznává, že o tom nic neví. Zdá se, že za několik desetiletí, která nás od Kunderova přemítání dělí, toho o mnoho více neví Praha, Brusel, Paříž ani Berlín. A přece právě nyní, více než kdy dřív, potřebujeme znát odpovědi.
Není pochyb o tom, že proces evropské integrace dorazil na historickou křižovatku. Jedni tvrdí, že se v této situaci ocitl zejména díky vlastní nedůslednosti, když toleroval jednotlivým státům porušování společných rozpočtových pravidel a také díky váhavosti a neschopnosti důsledky takového jednání řešit. Další oponují tím, že hospodářské a politické sjednocování Evropy je v současné podobě fundamentálně chybnou myšlenkou. Jiní přicházejí s názorem, že současné potíže jsou následkem nedostatku důvěry, kterému podléhají stádně se chovající finančníci na trzích. Ponechme stranou, zda lídři eurozóny nasměrovali v minulém týdnu kormidlo dějin správným směrem a zaměřme se na Českou republiku, kde se evropská otázka stala rázem hlavním tématem. Na první pohled to vypadá, že nejde o nic menšího, než o peníze. Tentokrát je však počítáme ve vlastní pokladně, respektive na účtu devizových rezerv České národní banky. Jde o necelých 90 miliard korun a to není zanedbatelná položka. Až dosud jsme byli k dluhové krizi téměř lhostejní a to i v situaci, kdy díky ní v sousedním Slovensku padla vláda. Zatím je nepravděpodobné, že by tu naší kvůli diskusi o případné půjče zmíněné sumy Mezinárodnímu měnovému fondu potkal podobný osud. Je však jisté, že Nečasův kabinet řeší otázku, která polarizuje českou společnost podobným způsobem, jakým to naposledy dokázal snad jedině Jiří Paroubek. Vůdcem prvního křídla je prezident republiky. Klaus je dlouholetým odpůrcem společné evropské měny a jeho sebevědomí roste nepřímou úměrou s klesající nadějí eura na záchranu. Argumenty euroskeptiků lze shrnout takto: České miliardy na záchranu eurozóny jsou vyhozenými penězi, které jen prodlouží agónii celého společenství. Z druhé strany oponují stoupenci integrace, pro které je devadesátimiliardová půjčka z našich rezerv přijatelnou investicí, jejíž výnosy se Česku vyplatí. V čele této skupiny stojí sociální demokraté s opatrnou podporou TOP09. Největší autoritou, nikoliv však ekonomickou, která se vyslovila pro českou půjčku MMF je ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Zastánci eurozóny varují, že pokud Česká republika odmítne půjčku poskytnout, ocitne se v izolaci, která bude mít na naši proexportně orientovanou ekonomiku zdrcující účinky. Faktem je, že česká ekonomika je s evropskou pevně spojena. Většinu produkce vyrábíme za zahraniční kapitál a pro zahraniční trhy. Praha navíc nemá vlastní City, kterým by denně proudily miliardy. Česko je malou zemí, jejíž prosperita vycházela z vazby na evropské mocnosti. Trauma z izolace je břemenem, které je v naší historii hluboce zakořeněné. Přístup prezidenta republiky je proto ve věci našeho vztahu k evropské integraci těžko pochopitelný. Ještě více ovšem z tohoto pohledu kontrastuje Klausův euroskepticismus a jeho postoj k Rusku. K ruskému prezidentovi je Klaus v době, kdy zjevně zmanipulované parlamentní volby vyhání do ulic Moskvy desetitisíce lidí, taktní a dokonce odmítá na Hrad pozvat novináře, kteří by se mohli Medveděva na průběh voleb ptát. Během návštěvy Polska se potom hlava státu hlásí jako dobrovolník pro případnou likvidaci eura, protože pro tento účel nasbíral zkušenosti při demontáži československé federace. Sleduje tím prezident více zájem Václava Klause nebo České republiky? Je však spravedlivé si přiznat, že české miliardy eurozónu nezachrání. Zvlášť v situaci, kdy ekonomové i z řad federalistů přiznávají, že opatření, která poslední summit špiček EU přijal, reagují pouze na nezodpovědné utrácení některých zemí a ostatní příčiny krize přehlížejí. Peníze by navíc s největší pravděpodobností skončily v některé ze zemí, které už nyní nedisponují schopností splácet své dluhy. Náš poměr k evropské integraci, měříme-li ho penězi, tak nelze při nejlepší vůli a s jistotou a přesností optického chirurga určit. A přece ho potřebujeme znát, neváhat o něm a být si jím jisti. Co nám tedy zbývá? Hledat cesty, které nás zavedou do míst, která nejsou nestálá, vrtkavá a kde cítíme pevnou půdu pod nohama. Co to však znamená? Znamená to neváhat s odpovědí na otázky: kdo jsme a kým chceme být. V tom nám nejlépe poslouží smíření se s vlastní minulostí. Dosáhneme ho tehdy, když přiznáme naši zranitelnost plynoucí z izolace uprostřed Evropy. Inspirací splývající s jistotou může být i souvětí z úst polského ministra zahraničí Radosława Sikorského v závěru jeho nedávného projevu v Berlíně: "Budoucí generace nás budou soudit podle našich činů – nebo nečinnosti. Podle toho, zda vytvoříme základy pro desítky let velikosti, nebo se vyhneme odpovědnosti a smíříme se s úpadkem."
(Zdroj: Regionální Zprávy Plzeň)
PÁTRÁNÍ PO OSOBÁCH
|
ČORBA LADISLAV * 18.3.1963 hledaný |
DUCHOŇ KAREL * 19.1.1990 hledaný |
FILIP MIROSLAV * 28.12.1955 pohřešovaný |
ILIEVA MARIA METODIEVA * 16.11.2007 hledaná |
|
JANDOVÁ KATEŘINA * 23.8.1991 hledaná |
KMOCH PAVEL * 8.6.1971 hledaný |
LOKAJÍČEK LADISLAV * 20.3.1999 hledaný |
POPOVICI MARK * 5.11.2018 pohřešovaný |
|
RAETHER MICHAL * 17.10.1986 pohřešovaný |
RAKAŠ PATRIK * 13.1.1993 hledaný |
ŠIMKOVÁ KLÁRA * 30.11.2006 hledaná |
(Zdroj: Policie ČR www.policie.cz)