5:14 am - Pátek Říjen 19, 2018

Vývoj v Rusku: stagnace nebo chaos

Ilustrační foto: Archiv ROL CZ

Když na konci září prezident Medveděv označil premiéra Putina za svého nástupce v čele země, což mu Putin oplatil stejnou mincí a doporučil ho jako vhodného kandidáta pro premiérské křeslo, stěží bylo možné ubránit se dojmu, že parlamentní i prezidentské volby jsou v Rusku secvičeným divadlem s dopředu prozrazeným koncem.

Sám Putin později přiznal, že oficiálně oznámená rošáda dvou nejmocnějších politiků Ruska byla domluvena již před několika lety.

S největší pravděpodobností tak lze očekávat, že model Rusko 2012 bude mít po prosincovém hlasování do Státní dumy a následných prezidentských volbách v příštím roce, tyto parametry: Putin staronovým prezidentem, Medveděv staronovým premiérem.

Oba politici zároveň prostřednictvím spřízněných médií ujišťují veřejnost o prospěšnosti tohoto kroku a sebejistě deklarují sílu i jednotu nejsilnější ruské strany Jednotné Rusko, která v parlamentu disponuje ústavní většinou a má zemi vést na cestě k modernizaci.

O tom, jaká strana skutečně je a jaké jsou její úmysly směrem k modernizaci státu, svědčí nejlépe její sjezdy. Formou moderní, otevřené a demokratické diskuse rozhodně neprobíhají. Podle mnohých pozorovatelů jejich účastníci nacvičeně schvalují rozhodnutí přijatá za zavřenými dveřmi a připomínají tak unavené a senilní politiky z dob Sovětského svazu.

Moc nad Ruskem zkrátka spočívá v úzké skupině několika lidí a vše nasvědčuje tomu, že ti ji nehodlají drobit pro ostatní.

I v současném mocenském opevnění se však začínají projevovat trhliny. Sám Putin nedávno poprvé ve své politické kariéře okusil, jak chutná nelibost davu, když byl v Moskvě během gratulace vítězi po sportovním utkání vypískán dvacetitisícovou halou. Navíc podle výzkumu státní agentury VCIOM z 13. listopadu mu nyní důvěřuje pouze 44 procent dotázaných, což je nejméně od roku 2000, kdy se poprvé stal prezidentem.

Otázkou tak zůstává, jak dlouho stávající politický systém životaschopný? Všudypřítomná korupce, hospodářská stagnace a absence nezávislých soudů a médií jsou jeho nejhmatatelnějšími problémy.

Pokud Putin, až se stane prezidentem, nezačne alespoň předstírat jejich řešení, což se mu dosud dařilo, je reálné, že Rusům plody současného stagnujícího uspořádání zhořknou v ústech a konečně jim dojde trpělivost. Události letošního „arabského jara“ naznačují, že i zdánlivě spící společnosti, ke spánku přinucené tvrdou režimní rukou, se mohou díky internetu a sociálním sítím nečekaně probudit.

S ohledem na historicky mnohokrát potvrzenou schopnost ruské duše snášet dlouhodobě jinde nemyslitelná příkoří a i na z toho plynoucí pasivitu a rezignaci Rusů samotných ale nejspíše konec Putinovsko-Medveděvské éry očekávat v blízké době nelze.

Proto nezbývá než Rusko z uctivé vzdálenosti pozorně sledovat a doufat, že tamější establishment projeví pud sebezáchovy a postupně mu začne docházet, že doba si žádá změn.

Nakonec, bohužel, pro světové uspořádání je bezpečnější stagnující, ale tím pádem částečně předvídatelné Rusko, než chaos, který by v zemi po uvolnění režimu pravděpodobně nastal. Pro ruského člověka jsou obě varianty stejně špatné. Ještě, že absorpční kapacita jeho duše zdá se být po staletí nekonečná.

Filed in: Politika, Rusko, Svět

Comments are closed.