6:40 am - Pátek Duben 20, 2018

Prostor pro zcela novou politiku tu je

ROZHOVOR – Zdeněk Jičínský stál u polistopadových změn. Byl členem Federálního shromáždění, od roku 1996 s kratičkou přestávkou až do roku 2010 členem sněmovny. Redakce RegionOnline.cz (ROL.CZ) ho proto požádala, aby se s čtenáři podělil o své zkušenosti a náhled na další vývoj v zemi.

 Co Vás za ta léta v politice potěšilo a co zklamalo?

Starý režim byl režim stagnace, což nutně neznamenalo, že musel rychle padnout tak, jak rychle padl. Byl spojen s existencí SSSR, náš pokus v roce 1968 vytvořit si socialismus s lidskou tváří, reformovat ho tak, aby se jeho vady odstranily, a umožnil se tím větší prostor pro lidskou tvořivost atd., nevyšel. Normalizační režim v sobě neměl pozitivní energii pro další vývoj. Z tohoto hlediska jsem byl rád, že skončil. Začal tu demokratický vývoj, který není izolován od vývoje ve světě.

Po listopadu 1989 jsme měli určité představy, které se ukázaly v mnohém naivní, a mnoho věcí jsme si zkazili sami. Třeba privatizace nemusela proběhnout, tak jak proběhla. Stali jsme se součástí kapitalistického světa, který je velmi tvrdý. Ukazuje se, že v současné krizi, která už trvá několik let, kapitalismus naráží na jisté mantinely své schopnosti se pozitivně vyvíjet. Jak to bude dál, nevím. Ale představoval jsem si, že mnohé věci budou lepší.

 Jak byste viděl srovnání obou režimů?

 Nemám rád černobílé vidění. Ve starém režimu nebylo vše zavrženíhodné. Byla tam řada věcí pro lidi pozitivních, dávaly jim základní sociální jistoty, které dnes nemají. Současný systém má jiné základní uspořádání. To je věc komplexního zhodnocení a většina lidí také černobíle neuvažuje. Je to spíš vidění, které veřejnosti vnucuje primitivní antikomunistická ideologie. Zájem o věci veřejné je bohužel malý. Omezuje se na to, že lidé jdou jednou za čas k volbám, ale nejsou aktivní v politických stranách.

To vás překvapuje?

I na západě mají strany klesající počet členů, ale když se podíváme do Německa či Rakouska – jsou tam strany mnohem početnější. Máte-li politickou stranu se 750 tisíci členů jako v Německu, nemůže to být nějaké konsorcium „bratrstva kočičí pracky“, které si mezi sebou rozdělí funkce, tak jak to vyhovuje okresní, krajské nebo celostátní špičce. Je to síla, která ovlivňuje fungování nejen vlastní strany, ale celé veřejnosti. Veřejný život je tam aktivnější než u nás. Tady mají strany málo členů. Někde jsem četl, že ODS jich má asi 28 tisíc a ČSSD ještě méně.

 Není důležitější, kolik dostanou strany hlasů od voličů?

Pokud lidé přijdou jen jednou za čtyři roky k urnám a celé období do příštích voleb si stranická špička dělá, co chce, je to špatné. Politici by měli dbát na to, jak působí, jak jsou vnímáni během celého období. Často se mi zdálo, že ODS to redukuje jen na volební akt, že jí stačí, když dostane hlasy a pak už voliče nepotřebuje.

Nejsou-li ale voliči s konkrétní politickou stranou víc spojeni, což nemusí být jen členství, ale spousta dalších iniciativ, sympatizujících společenství – formálních nebo neformálních, není to dobré. Právě toto sepětí dává straně pevné zázemí a zároveň z toho vzniká hnutí, které nutí její představitele, aby se řídili programovými požadavky, zásadami a aby tyto věci byly pro konkrétní praktickou politiku podstatné.

 A co strany „na jedno použití“, které vzniknou pár měsíců před volbami, vyletí rychle nahoru, protože dost naslibují, a už jsou v parlamentu? A pak stejně rychle zhasnou.

To je důsledek toho, o čem jsem hovořil. Je to vše poměrně dost složité a rozporné. Ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi však máme politický systém poměrně stabilizovaný. Stranická politická struktura, která se utvořila po volbách 1996, je relativně stálá. Je to ČSSD, ODS, KSČM, byli to lidovci. A pak tu byla vždycky ještě jedna strana – Unie svobody, Strana zelených, teď Věci veřejné. TOP 09 je trochu něco jiného. V posledních volbách ovšem došlo k tomu, že tento systém určitým způsobem vyčerpává své pozitivní možnosti.

 Můžete být konkrétnější?

Projevují se v něm totiž znaky toho, že úzká stranická struktura si rozhoduje své, aniž příliš dbá na to, co je programem strany a co si lidé přejí. Proto je tolik různých machinací kolem veřejných zakázek, které si ty či ony strany rozdělují. Z toho vzniká ona nespokojenost. Lidé si to přejí změnit. I proto jich tolik v posledních volbách uvěřilo Věcem veřejným, proto se dostalo do sněmovny tolik nových tváří, lidí, kteří byli často na kandidátkách stran až někde vzadu. V Rakousku či Německu neplatí, že by se před volbami objevila nějaká úplně nová strana a hned se dostala do parlamentu.

 Podle průzkumů by ČSSD vyhrála volby, ale pravice je stále dost silná.

Všechny průzkumy ukazují, že levice, ČSSD a KSČM by měly ve sněmovně převahu. To se dlouho nemění. Přece jen krize a úsporná opatření na lidi dopadají, byť řada propadů je ještě čeká.

Prostor pro zcela jinou politiku není velký, ale je tu. Proč by se to nemělo dělat jinak, než to dělá Nečasova vláda? Když se podíváme na skandinávské země, tak bez ohledu na to, zda tam jsou u moci sociální demokraté nebo středově liberální koalice, vypadá to tam jinak. A to proto, že vývoj je tam dlouhodobě jiný. Veřejný sektor je stále velmi silný. V Dánsku poté, co se tam vláda sociální demokracie neudržela, byla několik volebních období vláda pravého středu – a základní věci neměnily. Třeba pokud jde o systém zdanění…

V populaci jsou zakotveny určité hodnoty, jak si představuje život, co se lidem líbí, co ne. Ale současná pravicová koalice v ČR teď velmi tvrdě zasahuje do určitého způsobu života, který si naše společnost při všech změnách i po listopadu 1989 zachovávala. A tím rozkládá základní společenskou soudržnost a mentální solidaritu. V lidech jsou určité obavy z budoucnosti, každý se stará jen sám o sebe. Ale úplně tragicky to nevidím. Loni byla řada akcí odborů nadějná, pak aktivita opadla, ale jak jsem řekl – na lidi všechny ty reformy ještě plně nedolehly.

Zdroj fotografie: Wikipedie

Filed in: Česko, Podvečer s ...

Comments are closed.