7:08 pm - Sobota Duben 21, 2018

Kouzlo penzijní reformy, zázrak mnohomocných

KOMENTÁŘ – Rekordní schodek, který se projevil na tzv. důchodovém účtu za rok 2011, znovu roztočil kola debaty o nutnosti zásadní změny penzijního systému. Hlavním, mediálně propagovaným důvodem, proč se důchodový účet (od roku 2009) dostává do deficitu, je prý rychlé stárnutí české společnosti. Tohoto „argumentu“ se pak využívá pro podporu penzijních fondů a obecně soukromého pojištění. To, že argumenty zástupců penzijních fondů nejsou zrovna přesvědčivé, dostatečně silně ilustroval nedávný Hydepark, který se právě tímto tématem zabýval.

Debaty tohoto typu, včetně zastoupení politiků, působí ovšem v mezinárodním kontextu tragikomicky. Jedním z důvodu je, že ČR „vážně diskutuje“ a dokonce míní zavádět dobrovolný opt-out (tj. částečný odchod ze státem garantovaného průběžného systému) za situace, kdy si tento krok vyzkoušela celá řada zemí s katastrofálními sociálními, ale i fiskálními dopady.

Především je třeba zdůrazňovat a vysvětlovat, že propady na důchodovém účtu nenastaly kvůli zhoršujícímu se demografickému vývoji (jehož tragičnost se obecně nadhodnocuje), ani primárně kvůli zvyšující se nezaměstnanosti, ale kvůli tomu, že vláda systematicky podrývá financování důchodového pilíře. Pod různými záminkami – snižování nepřímých mzdových nákladů, uchování konkurenceschopnosti, či boj proti krizi – se v minulých letech opakovaně snižovalo pojistné.

 Nastupujeme do vlaku, který už dávno všichni opustili

Deficit, který je vykazován na důchodovém účtu, je tak jen zčásti způsoben špatnou hospodářskou situací. Nejvíce je vina vládní politika. Asi není ani třeba zmiňovat, že se nenaplnila žádná z úvah, jak snížení pojistného „zachrání“ zaměstnanost či konkurenceschopnost. Přesto se v této politice pokračovalo do té míry, až bylo jasné, že jde o systematické podsekávání příjmů tak, aby byl vytvořen politický prostor pro privatizaci systému.

Privatizace průběžného důchodového systému s sebou nese značné množství rizik i přímých nákladů. Jak ukázaly výsledky v Chile, ale i u našich sousedů na Slovensku, v Maďarsku či Polsku, neoliberální plány, které šířila Světová banka na počátku 90. let, musely být revidovány. ČR, mající jako obvykle zpoždění a tvářící se, že žádné zkušenosti ze zahraničí neexistují, se do kalných vod soukromých fondů chce vrhnout znovu.

 Důchodové pojištění je atraktivní jen díky státnímu příspěvku

I při ignorování zahraničních zkušeností, tu máme český, velmi atypický příklad tzv. penzijního připojištění (soukromé, individuální) se státním příspěvkem. Tento systém funguje již 17 let, takže pohled na něj nám může ukázat alespoň některé zásadní vady soukromého fondového systému. Předně je třeba říci, že produkt penzijního připojištění by byl naprosto neatraktivní, nebýt státního příspěvku. Reálná výnosová míra je dlouhodobě velmi nízká a povětšinou ani nepokryje inflaci. Příspěvky účastníků systému jsou navíc také nízké, takže penzijní připojištění neslouží svému původnímu účelu a z velké většiny se naspořené částky vyplácejí jednorázově.

Drahý převod systému na soukromé fondy nezaplatí fondy, ale občané státu

Je dále nutné vzít v úvahu i tzv. transformační deficit: přechod z průběžného systému do fondového je nesmírně drahý. Zkušenosti všech zemí, kde byl tento přechod proveden, ukazují na to, že implicitní dluh (nároky na budoucí důchody) se okamžitě stal explicitním, tj. stát se dostává do obrovských daňových obtíží, které navíc mohou přetrvávat několik desetiletí. V Chile se transformační deficit pohyboval okolo 3 – 4 % hrubého domácího produktu ročně. Nečasova vláda směřuje k tomu financovat transformační deficit zvýšením DPH. Protože DPH je degresivní daní, která nejvíce dopadá na ty nejchudší, právě ty vrstvy si svůj důchod zaplatí ve skutečnosti dvakrát. Představa, že přechod na soukromý fondový systém „uleví“ státnímu rozpočtu, se tak v praxi ukazuje zcela scestnou.

 Asociální penzijní systém

Podobně bychom mohli uvést další závažné důvody. Soukromý fondový pilíř činí jedince zodpovědným za něco, co nemůže ovlivnit (lze si vybrat, jestli stárnout?), přenáší na něj rozhodnutí o výběru penzijního fondu (což, jak ukázala i současná krize je naprostá sázka do loterie i pro tzv. odborníky), silně poškozuje ženy a tím ohrožuje dále demografický růst, protože soukromý fondový systém žádné „náhradní doby“ – započítávání mateřství apod. prostě nezajímají. Je to plně zásluhový systém, který ignoruje veškeré sociální ohledy.

Vláda hrdě rozjede to, co se pak v tichosti opustí, ale zaplatí to ti nejslabší

V ČR sice byla nakonec zvolena varianta jen „částečného“ a dobrovolného opt-out, ale nebezpečí pro veřejné finance trvá. Vláda velmi brzy zjistí, pokud se opt-out skutečně rozjede, že transformační deficit není schopna pokrýt, a bude tak – zřejmě i záměrně – dále tlačit na zvyšování DPH, osekávání zbytků sociálních výdajů až k totální destrukci veřejných statků. Vratnost procesu je možná – jak ukazují případy našich sousedů – převzetí státní kontroly nad fondy – ale takové tanečky jsou zbytečně sociálně i finančně nákladné. Je to koneckonců právě stát, na který se obracejí lidé se svými očekáváními a na který by se obraceli v případě krize (jako té současné) a zhroucení systému již nyní velmi málo atraktivních penzijních fondů.

Zdroj fotografie: Archiv ROL.cz

Filed in: Česko, ČR: Ekonomika, Komentáře

Comments are closed.