3:29 pm - Úterý Červen 20, 3522

Koncentrační tábor, který otevřeli kvůli Juščenkovi

REPORTÁŽ – Je zima a mráz. Prostranství kolem koncentračního tábora pokrývá bílá sněhová pokrývka. Je čerstvá, a proto beze stopy.  Flossenbürg působí zvláštním dojmem. Není osamocený, ani zapadlý. Je součástí malého městečka a lemují ho celkem pěkné domy.

Koncentrační tábor Flossenbürg

„Teď v nich bydlí potomci bývalých dozorců i vězňů. Je to paradox dějin. Jenže řada vězňů – například Poláků se už neměla kam vrátit. Nebo nechtěli,“ vysvětluje náš průvodce.

Apelplatz

Branou v cihlové budově, kde kdysi sídlilo nacistické vedení koncentračního tábora, vcházíme na rozlehlé prostranství. Apelplatz. Zastavujeme se. Podobně jako před lety nově příchozí vězni. „Tady by vás nechali stát několik hodin,“ pokračuje průvodce a mě trošku začíná mrazit. Jenže  zimou to tentokrát není.

„Pak vás vysvlékli, nahnali do sprch a střídavě na vás stříkali vařící a ledovou vodu. Šlo o jediné. Zlomit ve vás jakýkoli odpor, odebrat vám identitu,“ dodává, zatímco pokračujeme v chůzi.

Dříve zde stávaly řady dřevěných ubytoven, ve kterých se v zimě tísnili vězni. Žádné z nich se nezachovaly. Jen dvě zděné budovy, ve kterých je nyní umístěna expozice. Začíná promítáním filmu, ve kterém pamětníci vzpomínají na své zážitky z koncentračního tábora.

„Bylo to zrovna na Štědrý den. Vyšli jsme na apelplatz, kde na šibenici viselo několik vězňů. Za ostnatým drátem byl vánoční stromeček a příslušníci SS s rodinami slavili Vánoce,“ říká v krátkém dokumentu jeden z nich.

Vězni

Nebezpečný kamenolom

Koncentrační tábor Flossenbürg založila SS v květnu 1938. Místo si nevybrala náhodou – nedaleko městečka byl totiž kamenolom, kde se těžila žula. Ta byla pro hospodářské zájmy nacistického Německa zajímavá.

Pro stavbu nového koncentračního tábora byli povoláni vězni z jiného koncentračního tábora Dachau. Koncem roku 1938 bylo ve Flossenbürgu již na patnáct set vězňů. Prvními vězni byli Němci – oběti zatýkání namířených proti tzv. kriminálníčkům a asociálům. K nim přibývají političtí vězni a Židé.

Vězňům připadl nelehký úkol – pracovat v blízkém lomu. A to za neuvěřitelně krutých podmínek. Doslova holýma rukama dolovali žulu, neměli žádné ochranné oblečení, na nohou pouze dřeváky. Pracovní den trval dvanáct hodin a vězňové měli pouze jednu krátkou přestávku. Dostávají jen řídkou polévku.

Řada z nich tam našla smrt. „Prokletý lom,“ říká v dokumentu bývalý vězeň z Polska a lomí rukama. „Kolik přátel zde našlo smrt!“

Dole bylo krematorium

Strach až do osvobození

Vězni žili v neustálém strachu, smrt byla doslova na každém kroku a nikdo nevěděl, kdy se znelíbí dozorcům. Kápové byli obávaní – nešlo ale o Němce, nacisty. Nejšpinavější práci dělali vybraní vězňové. A když své spoluvězně nebili dost tvrdě, nacisté je vyměnili.

Životní podmínky byly čím dál tím horší. Nebylo kde se umýt, jídla bylo málo. V roce 1943 přijely do Flossenbürgu dva velké transporty, tábor byl přeplněný a někteří z vězňů byli přeloženi do „pobočných“ táborů.

V březnu roku 1945 je v táboře přes 15 400 vězňů. Počátkem dubna je tábor postupně rušen, jak Německo ustupuje osvobozeneckým armádám. Vězni jsou vysílení a umírají na pochodech smrti nebo jsou záměrně vražděni oddíly SS, které štvanicím na vězně říkají „hony na zebry“ – to podle pruhovaných mundůrů.

Expozici uzavírají fotky z osvobození – u vysílených a na kost vyhublých vězňů sedí američtí vojáci. Někteří z vězňů ani přes usilovnou pomoc a péči přežili jen několik dnů.

Domy u tábora

Když přijel Juščenko

Do nosu nás uhodí mráz. Obloha je jasně modrá a slunce svítí. Jdeme se podívat do blízkého kostelíka, který stojí nedaleko krematoria. V něm našlo smrt tisíce vězňů. Po cestě chválím do detailů zpracovanou výstavu.

„Ono to má i politické souvislosti,“ říká můj průvodce. „Kdysi zde byl vězněn otec Viktora Juščenka. A ten se rozhodl, že se do tábora přijede podívat. Jenže zde v podstatě nic nebylo, žádné muzeum. Němci ale nechtěli dopustit mezinárodní ostudu, takže se do toho pustili a v červenci 2007 Juščenko slavnostně otvíral muzeum holocaustu.“

Mezitím pozorujeme zasněžené stromy nedaleko české hranice. Na tu se určitě dívali i čeští vězni. A toužebně si přáli vrátit se domů.

Foto: autorka textu

Filed in: Česko, Německo

Comments are closed.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close