2:28 pm - Středa Říjen 17, 2018

KOMENTÁŘ: Nutná obrana

Před několika dny přišla ze Spojených států zpráva o ženě, která zavolala na tísňovou linku a zeptala se, zda může zastřelit lupiče, který vnikl do jejího domu. Operátorka jí zcela správně odpověděla, že musí udělat všechno pro to, aby se ochránila. Neřekla: Střílejte! Řekla: Chraňte se! Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy, se však mnohým institucím špatně rozlišuje.

Celá událost proběhla v českých médiích víceméně jako zajímavost a kupodivu, ani známí blogeři jí nevěnovali tolik pozornosti, kolik by si mohla zasloužit. Mezi amatérskými blogery se však objevila řada příspěvků, protože mnozí lidé už měli ve svém životě tu smutnou zkušenost s přepadením, ale i s následným konfliktem se zákonem kvůli takzvané nepřiměřené obraně. Jedná se o komplexní problematiku, která nám nabízí mnoho pohledů na věc, ale nutná obrana má nakonec vždy stejné zákonitosti.

Obrana sebe sama a americká mentalita

Pohled na osobní svobodu a bezpečnost, se řídí americkou mentalitou i právy, která jsou zakotvena v Ústavě Spojených států. Američan má svá práva od Boha – zaručují mu osobní svobodu a s tím všechno související. Proto má Američan právo chránit tuto svobodu všemi nezbytnými prostředky. Do této svobody spadá nejen osobní bezpečí a volnost rozhodování, ale i právo na majetek. A aby ochránil sám sebe i své hmotné statky, má právo ozbrojovat se a nosit též tyto zbraně na veřejnosti.

Každá strana má však dvě mince. Snadný přístup ke střelným zbraním, je také příčinou zvýšených násilností a statisticky umírá v USA na osmdesát lidí denně. Zajímavé by jistě bylo zjistit, jestli by omezení zmíněného práva přispělo ke snížení násilností nebo pouze jeho intenzity – eventuelně, v pravém opaku, jeho zvýšení.

V každém případě tento problém rozděluje Američany na dva tábory, ve kterém jen těsně vítězí zastánci nošení zbraní. V roce 2010 musel Nejvyšší soud rozhodnout, zda má Chicago právo zakázat nošení zbraní na veřejnosti. Zákaz platil dvacet osm let a nakonec ho Nejvyšší soud zrušil právě s odvoláním na lidská práva zaručené ústavou…

Jak by jednaly soudy, pokud by žena střílela na lupiče v Česku?

Padly dotazy, zda by české soudnictví jednalo stejně jako ve Spojených státech, pokud by na lupiče střílela obyvatelka Česka a předtím zavolala na tísňovou linku. Byla by osvobozena? S nejvyšší pravděpodobností se předpokládá, že ano.

Tvrzení, že s útočníkem se jedná lépe jak s napadeným, zdomácnělo jako jeden z mýtů, ačkoli nic nedokazuje, že by tomu tak mělo být. Nebo ne? Máme řadu zpráv o tom, že soud osvobodil člověka za použití nutné obrany, která způsobila smrt útočníka. Očividně však záleží na soudci a vyšetřovatelích (tedy na  jejich schopnostech). V historii českých kauz nutné sebeobrany nalézáme například jeden zajímavý případ.

Případ pana T. a pana P.

Pan T. byl obviněný, že napadl pana P. pomocí útočné zbraně. Podle pana T. se jednalo o nutnou sebeobranu, proto podal odvolání ke krajskému soudu, který odvolání zamítl s odůvodněním, že sice uznává, že poškozený pan P. konflikt vyvolal, ovšem prostředky, které pan T. použil k sebeobraně, byly podle zdravotních posudků zjevně nepřiměřené.

Obžalobu pana T. pak zamítl Nejvyšší soud poté, co Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na pochybení ze strany soudů nižšího stupně. V prvé řadě to byla nevěrohodnost svědkyně, která sice před soudem svědčila proti panu T., ovšem před jinými svědky mimo proces prohlásila, že si nic nepamatuje, protože byla opilá.

Další pochybení soudů bylo v nevypořádání se se skutkovými záležitostmi:
pan T. se bránil proti panu P. na vlastním pozemku
pan P. měl kriminální minulost o které pan T. věděl a obával se o svůj život a majetek
pan T. byl zraněn stejně jako pan P.
pan P. napadl pana T. opakovaně a k témuž se chystal ještě před samotným incidentem v restauraci

Máme zde tedy jasná pochybení ze strany nižších soudů, které rezignovaly na podrobnosti případu a řídily se pouze zdravotními posudky. Nižší soudy v tomto případě pochybyly i v případě posuzování přiměřenosti nutné obrany a interpretovaly ji nevhodně s trestním zákonem.

Co je nutná obrana?

Nutná obrana si od Sametové revoluce prošla vlastním evolučním vývojem, bohužel jen pomalu je k němu přihlíženo. Především zde existoval stav před rokem 1994, kdy se nejednalo o nutnou obranu tehdy, pokud byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.

Dnes platí pravidlo, že  obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Měla by se přitom hodnotit především vlastní obrana, která musí být zjevně silnější než samotný útok, aby mohl být odražen. Jak máme vnímat tento zdánlivě nepatrný rozdíl ve výkladu? Přiblížit si ho můžeme na následujícím případu, který se stal v minulém ruce.

Došlo k potyčce dvou taxikářů, kdy jeden z nich – známý svou agresivitou – napadl druhého, který se snažil utéci. Napadený odpověděl nekoordinovanou obranou nožem a útočníka zabil, aby následně strávil třináct měsíců ve vazbě. Nakonec byl osvobozen Nejvyšším soudem, ale ztratil rok svého života.

Z obou výše uvedených případů vidíme určitou snahu soudů posuzovat nutnou obranu nikoli jako obranu, nýbrž jako protiútok, což ovšem není totéž. Soudy posuzovaly víceméně fakt, že hlavní újma byla způsobena nakonec útočníkovi. Je však nepřípustné, aby byl útočník zraněn nebo zabit a napadenému se nic nestalo?

Z jednání nižších soudů bychom mohli usoudit, že ano. Nejvyšší soud však nakonec vždy jejich rozhodnutí zrušil, protože české právo nic takového neříká. Nutná obrana tedy přímo předpokládá jednání, které je silnější než samotný útok. Je důležité ubránit sám sebe! Není důležité, aby byl útočník rozhodně nezraněn.

Někdo by snad mohl namítnout, jaký smysl má tedy vůbec přiměřenost obrany? Především je třeba vyhodnotit situaci každého jednotlivého případu. Zjednodušeně řečeno, na slovní urážku nelze odpovědět výstřelem z pistole. U nutné obrany nelze ani předpokládat, že každý napadený bude profesionál v ovládání sebeobrany. Každý takový člověk bude jednat tak, aby ochránil svůj život a mnohdy si třeba ani nebude uvědomovat, co dělá.

Vidíme, že český právní systém je skutečně nastavený tak, aby jakoukoli agresi přiznal jednoznačně útočníkovi. Problémy jsou však stále v jeho interpretaci příslušnými institucemi. Povzbudivou zprávou však jistě je, že i v těch sporných případech bylo nakonec dáno za pravdu napadenému.

Rovněž ani vlastnictví zbraně není v Česku nic, v čem by měl občan vážné překážky. Režim pro vlastnictví a nošení zbraní zde sice není tak liberální jako v USA, ale to není třeba považovat za nutné negativum. Mezi svobodou a mocí je koneckonců jen velice tenká hranice.

Zdroj fotografie: sxc.hu

 

Zdroje:
http://www.epravo.cz
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/94471-kazdy-american-ma-pravo-vlastnit-a-nosit-zbran/
http://zbranekvalitne.cz/clanky/20-vrchni-soud-uznal-nutnou-obranu

Filed in: ČR: Právo, legislativa

Comments are closed.