8:47 pm - Čtvrtek Říjen 18, 2018

KOMENTÁŘ: Česká společnost na vlně rovnostářství

Většina Čechů si prý přeje snížení rozdílů v příjmech. Podle výsledků společnosti STEM z prosince loňského roku se v tomto duchu vyslovilo 78 procent dotázaných. Naproti tomu si však jen o něco málo méně lidí myslí, že by v práci ti schopnější měli brát více peněz. Ano, celkem oprávněně v tom lze vidět určitý rozpor. Tento rozpor vyvěrá z duše obyvatel českých i moravských luhů a hájů, respektive z jejich myšlení. To je totiž z pohledu nejen dnešního, ale i historického výrazně rovnostářské.
Tento způsob myšlení je jakýmsi vrozeným archetypem většiny naší populace. Má to své historické důvody. Češi – národ děveček a čeledínů, platilo o nás v jedné historické epoše. Samozřejmě, šlo o přehnané tvrzení, ale mělo svoje relevantní důvody, třeba ve srovnání s okolními národy, například Poláky či Maďary.

Tyto národy, byť také v určitých obdobích postrádaly vlastní stát, měly svoji elitu, tvořenou převážně vysokou šlechtou, s absencí střední třídy a početným zástupem těch nejchudších. Naproti tomu v české kotlině od 17. století chyběla šlechtická (myšleno ryze česká) elita, i těch nejchudších bylo méně, než bývalo jinde obvyklé. Zato střední třída byla nejpočetnější. Ač tomu nemusí každý věřit, národ má svoji určitou mentalitu, která se nějakým způsobem projevuje v každé době. A právě společenská stratifikace národa je faktorem nezanedbatelným, ne-li jedním z klíčových.

Solidarita i spravedlnost

Ale zpět ke zmíněnému průzkumu. Téměř všichni prý pozorují narůstající rozdíly mezi lidmi. Lidé je chtějí snižovat, jejich počet podle dlouhodobějších srovnání neustále roste, zároveň ale také chtějí zachovat vyšší odměňování schopných pracovníků. Oba požadavky jdou za normálního, běžného stavu proti sobě. Vzhledem k míře demokracie, kterou máme a kterou snad všichni považujeme za běžný stav, i se všemi jejími neduhy a nedokonalostmi, tak průzkum ukázal, že si většina populace přeje něco, co je nesplnitelné.

Nejprve rozšifrujme, proč si to 78 % našich spoluobčanů asi přeje. Myslím si, a to pokládám za problematické u většiny průzkumů, že ne všichni dokážou při odpovědi odhlédnout od svých, ryze osobních zájmů. Ano, jde o jejich odpověď, názor či výpověď, ale otázka mnohdy nesměřuje na jejich osobu, ale spíše na vnímání celospolečenských témat či problémů. A v tom je dost podstatný rozdíl.

Nechci být kritický, ale pro spoustu lidí jsou pojmy jako soudnost či spravedlnost naprosto cizí. Co je výhodné pro mě, to je spravedlivé, co je výhodné pro souseda, to je do očí bijící nespravedlnost. Protože dvě třetiny Čechů vydělávají méně než je republikový průměr, mají pocit, ve srovnání s nejvyšší vrstvou zbylé třetiny, jisté nespravedlnosti.

Platy, to je oč tu běží

To, že pokládají za oprávněné ocenit ty schopné, se dá také jednoduše vyložit. Bylo by jim ovšem potřeba položit doplňující otázky koho a jak moc ocenit. Určitě, a o tom jsem přesvědčen, by se jednalo jen o minimální výsek pracujících (určitě lékaři, možná některá řemesla) a výše platového rozdílu by byla spíše v nižších relacích.

V té souvislosti vysvítá další otázka. Co si vlastně lidé přejí? To ví snad každý. Vyšší kvalitu jejich životů, kterou však mylně ztotožňují s výší svého platu. Proto má spousta lidí doslova mindráky, pokud se dočítají o platech stejných profesí na západ od našich hranic, nebo o vysokých platech v některých profesích v České republice. K tomu pouze dvě poznámky.

Nedávný průzkum ukázal, že v kvalitě života patří České republice 13. místo ve světovém žebříčku. Není to tedy pouze o tom, kolik bereme. Druhá faktická poznámka, již otřepaná, s tím souvisí. O tom, kolik bere zedník či instalatér v Německu nebo Belgii jsem od některých vrstevníků slýchal (a rozhodně o tom nehovořili v pozitivním duchu) do omrzení. Ale nikdy jsem neslyšel, že by si někdo pochvaloval nad tím, jak si oproti nám žije a kolik vydělá elektrikář v Bělorusku nebo na Ukrajině.

Závistiví Češi

Samostatnou kapitolou, úzce související s naší problematikou, je fenomén závisti. Tu pokládám za dračí vejce, bohužel ne jediné, doby komunismu. Ani není tak důležité, kolik mám, ale hlavně aby soused, známý či kamarád neměl více než já.

Dodnes nemohu zapomenout na jednu předvolební debatu, asi šest let starou. Při dotazech z publika se jistá postarší dáma, odhadem předdůchodového věku, zeptala všech zúčastněných politiků způsobem, který si dovolím citovat: „Co uděláte v případě vašeho zvolení pro to, aby pronajímatelům bytů nerostly jejich zisky?“ Překvapený moderátor, zjevně nerozumě smyslu otázky, ji požádal o její zopakování. Zazněla ta samá věta, kterou už i moderátor pochopil.

Dotčená paní se totiž, celkem nelogicky, neptala na to, co uchazeči o poslanecký mandát udělají pro nájemníky, aby nemuseli platit vyšší nájmy. Ona měla v první řadě „starost“ o to, aby vlastníci bytů či domů náhodou nevydělávali ještě více než dosud! Vskutku bohulibá starost prosté ženy. Souhlasný potlesk většiny publika jen potvrdil, že to nebyl a není názor osamocený.

Dříve (ne) bylo lépe

To je další relikt komunismu. Ti, kteří v něm prožili podstatnou část života (těch bude ještě dlouhou dobu většina), tak mají nesprávný pocit, že dříve bylo levněji (to každoročně vyvrací cenová srovnání s dobou před rokem 1989), nebo že ve společnosti prakticky neexistovaly rozdíly, co se platů týká. Ano, platové rozdíly nebyly tak markantní, to je pravda. Ale za jakou cenu? Komunismus beze zbytku využil jediné osvědčené teorie, jak dosáhnout stavu, kdy všichni mají stejně. Jak? Tak, že nikdo nemá „nic“.

Není to však pouze důsledek komunismu. Již za demokratické první republiky měla třeba právě zmíněná Komunistická strana Československa (KSČ) slušnou podporu. V parlamentních volbách pravidelně získávala kolem 8 až 10 %. Nezdá se to moc, je třeba si ale uvědomit, že v tehdejším roztříštěném politickém systému měla leckdy vítězná strana „pouhých“ 16 % hlasů. To znamená, že již tehdy hlásání rovnosti lákalo početné masy.

Na co komunisté lákali? Na hesla o sociální rovnosti, kroucení krkem buržoasním živlům, kapitalistům, velkopodnikatelům. Podobně jako dnes šlo o protestní stranu, jejímž hlavním programem byla jakási obdoba utopického socialismus. Té podoby státu i společnosti, která stála životy milionů lidí po celém světě. To neznamená, že by si dnes lidé přáli návrat před rok 1989, spíše by rádi vrátili onen pocit relativní jistoty a také onu nižší, řekněme, sociální různorodost.

Výpovědní hodnota čísel

Na závěr však něco, myslím pro všechny, pozitivního. Hlavně pro ty, kteří mají pocit, že v České republice je nízká sociální spravedlnost. Není to pravda a Česká republika je právě státem, kde je národní bohatství poměrně rovnoměrně rozloženo. Chcete důkaz? Tady je.

Ekonomové vyjadřují rozložení bohatství mezi obyvateli ve státě na přímce, kterou ohraničují body 0 a 1. Bod 0 znamená, že mají všichni přesně stejně, bod 1 znamená, že veškeré bohatství ve státě vlastní jediný člověk. Tedy čím nižší číslo, tím vyšší solidarita a sociální spravedlnost. Např. pro Rusko platilo před pár lety číslo 0,48, což je hodně vysoké číslo. Česká republika stojí na pomyslné přímce u kóty 0,28, přičemž na konci komunismu jsme byli dokonce u čísla 0,23. To je myslím dostatečně vypovídající.

Spravedlnost nikdy nebude absolutní, stejně jako stát nebude nikdy ideální. Jde jen o to, snažit se tomu ideálu, co nejvíce přiblížit. Ne že by se nám to vždy dařilo, ale po této stránce na tom nejsme zase tak špatně.

Zdroj fotografie: flickr.com

Filed in: Česko, ČR: Společnost

Comments are closed.